Filmtoro bylo na Google campusu. A bylo tu SUPER!

Celý minulý týden jsme strávili jako FILMTORO v programu zvaném CEE Program Exchange, který pořádal polský Google pro projekty ze střední a východní Evropy mířící do světa. Jaké to bylo? Jedním slovem - úžasné. Ale proto, že si z toho chci zapamatovat víc než jedno slovo, rozhodl jsem se o tom napsat těch slov trochu víc.

Když vás v Čechách nechtějí, nenechte se odradit...

K různým startup programům jsem byl vždycky spíše skeptický, ale přesto jsem FILMTORO v posledním měsíci přihlásil do dvou programů. Jedním z nich byl dobře známý StartupYard, kde nás nakonec nevzali, i když jsme pečlivou přípravou podkladů strávili více než týden. Proč? Prý kvůli tomu, že aktuálně věci jako tvorba obsahu a obchodní model postavený na reklamě nejsou jejich priorita. Na druhý program, CEE Exchange Program, jsem narazil víceméně náhodou, poslal jsem přihlášku, která mi zabrala všehovšudy jednu hodinu, a do dvou týdnů přišla skvělá zpráva, že nás berou. Pecka!

O co jde? Na rozdíl třeba od StartupYardu není CEE Exchange Program o tom, že vás tři měsíce trénují a chtějí za to podíl. Tady se bavíme o pouhém týdnu, ale zase vycestujete do nového Campusu ve Varšavě, a potkáte lidi skoro z celé Evropy. A ti vám chtějí pomoct udělat díru do světa. Zaštiĺuje to polský Google, který nad Campusem drží ochranou ruku, nicméně není investorem do projektů. Může vám ale investory dohodit, pokud máte zájem.

Náš záměr byl hlavně o tom získat nové zkušenosti, kontakty a potvrdit si, že jdeme správným směrem. Že je náš nápad opravdu zajímavý nejen pro lidi u nás, ale po celém světě. O tom, že budou v programu nakonec i opravdoví investoři, s opravdovým zájmem, jsme se dozvěděli jen pár dní před startem. A hned to bylo celé o další stupeň zajímavější!


Jeden názor nestačí

Do Varšavy jsme za Filmtoro vyrazili ve dvou. Už delší dobu jsem chtěl do Filmtora na nejvyšší úrovni vtáhnout někoho dalšího, někoho, kdo mi bude dělat parĺáka v celkovém směrování, budeme se doplňovat a společně vymýšlet strategii. Jsem rád, že Eliška Vyhnánková nakonec přijala moji nabídku. Eliška zná nápad s Filmtorem od prvních dnů, kdy jsem za ní přišel s tím, aĺ mi projekt okomentuje. Něco podobného jsme si pak zopakovali ještě několikrát. A před pár týdny jsme si definitivně potvrdili, že bychom to opravdu chtěli táhnout ve dvou.

V neděli jsme tak nasedli na letadlo do Varšavy, takové to dvouvrtulové, kde když natáhnete ruku, máte jednu na levém křídle a druhou na pravém. Let do Varšavy to dá za hoďku a půl, a z letiště ve Varšavě (výrazně menší než Letiště Praha) jsme byli v centru za necelou půlhoďku. Největší překvapení pro nás byl "hotel". Uvozovky jsou na místě, protože ubytování v moderním dvojvěžáku v moderní čtvrti připomínalo splněný sen mladých a svobodných. Dvoupokojový apartmán, plně vybavený, rychlá wifi, dole kavárna, středně velký obchod s potravinami a tři restaurace. Dojít si v pyžamu pro kafe a koblihy nikdy nebylo jednodušší.

Z hotelu to bylo do Campusu zhruba půlhodinu novou linkou metra, po pár dnech jsme ale přešli na Uber, který vychází ve Varšavě jako nejrychlejší, nejspolehlivější a nejlevnější způsob dopravy. A když myslíme Uber, tak skutečně místní soukromé řidiče, ne taxikáře. Campus byl zřízený na místě bývalé výrobny vodky, v hezky rekonstruovaném industriálním areálu byly perfektně zařízené místnosti, spousta mladých pracujících lidí a skvělé kafe.



Konkurence nebo parĺáci?

Do programu se dostalo kromě nás ještě šest dalších projektů. Jejich jména jsme si zběžně proklepli před příjezdem, a trochu nás to vylekalo, protože spousta z nich měla za sebou už několik let, investic, cen i expanzí do světa. Před první prezentací v pondělí, kde jsme je poprvé poznali, jsme byli dost nervozní, ale nakonec jsme i přes naše nezkušenosti dopadli subjektivně hodnoceno docela dobře.

Během těch několika dní jsme nakonec všichni skončili hlavně jako kamarádi a parĺáci, kteří se naučili spolupracovat na konkrétních úkolech během týdne, a také si navzájem vyměnili hodně postřehů o svých projektech i trhu. Pro mě osobně byl z počátku největší překvapení průměrný věk, zhruba tak pětatřicet let. Žádní vyjukaní mladíčci, ale ostřílení lidi se spoustou praxe.

  • Třeba Suleyman se sice přihlásil za Rumunsku, ale je to Syřan žijící v Belgii. Neuvěřitelně živelný chlápek, se kterým jsme se hodně skamarádili. Jeho projektu Binarta, bleskové výrobě mobilních verzi eshopu, hodně věřím a držím mu palce v expanzi do Asii a Afriky.
  • Georgi z bulharské Imagga dělá pro mě až neuvěřitelnou detekci fotek, v trhu při vzpírání dává i 130 kg, dělá si doktorát z umělé inteligence, a byl v bulharské mutaci Forbesu 30 pod 30.
  • Chris vyrábí zařízení, kde jen pomocí gest ovládáte svojí prezentaci. Jo a mimochodem pracoval v polském Allegru ve stejné době, kdy jsem tam já jezdil za Česko, tak je ten svět malý.
  • Dominik dělá něco jako Uber pro doktory, online konzultace vašich nemocí a problémů. Skromný chlápek, který ten program původně postavil pro svojí nemocnou mamku.
  • Kluci z litevského TeamGate dělají chytré CRM, a z hlediska startupování byli nejzkušenější, mají už za sebou dvě investice, široký Advisory Board a vůbec znají spoustu pojmů, které jsem ani neznal.
  • A kluci z Vitastiq? Píchnete se do prstu a jejich aplikace vám změří okamžitě všechny vitamíny v těle. Už nikdy nemusíte chodit na krev. Damir má doma v Chorvatsku další čtyři prosperující firmy. Fascinující.

Jo a víte co říkají startupisti, když se usmívají pro společnou fotku? Seeeeeeed.



SELL. ME. THIS. PEN.

Po pondělní prezentaci, nebo jak se správně startupově říká - po pondělním elevator pitchi, už z nás opadla nervozita a přišla první seance. Vedl ji Marcus Corah, kouč, který se na podobné věci specializuje. A panebože - to bylo něco. Čtyři hodiny s námi Marcus trénoval obchodní prezentace. Celé to připomínalo Vlka z Wall Street a legendární scénu Sell me this pen. Marcus nám průběžně ukazoval, jak kdokoliv, komu budeme prodávat náš produkt (a je jedno jestli zákazníci nebo investoři), musí okamžitě pochopit, proč by si nás měl koupit (nebo využívat). Jestli je nedokážeme zaujmout v jedné větě a deseti vteřinách, máme smůlu.

Celé je to vlastně o tom, že jsme vzali naši prezentaci a vyhodili z ní 80% věcí. A když jsme skončili, vyhodili jsme dalších 80%. Vlastně největší chyba byla to, že jsme (a tím myslím všechny projekty) moc a moc povídali o sobě (tedy CO a JAK) a vůbec neřešili PROČ by nás měli mít zákazníci rádi. Marcus za námi pořád chodil, testoval naše nové verze. Dokola jsme slyšeli I am not in, work harder, I am not in.

Marcus to také průběžně prokládal tipy na zajímavé zkušenosti, moc a moc doporučoval knihu Hooked, která popisuje, jak byste měli zákazníka zaháčkovat. Po pondělní seanci jsme přišli do hotelu úplně hotoví, ale už jsme měli jasný obrys toho, co chceme dělat. Ostatně srovnat naši první a finální prezentaci můžete sami.

První prezentovaná verze
Finální verze pro investory

Work Hard. Play Hard.

Úterní program nazvaný Creative Skills for Inovation Lab vedli dva lidé z Google a vlastně je to něco, čím prochází každý nový Googler. Má vás naučit jednak vzájemné spolupráci, a pak to, jak začít přemýšlet kreativně nad svým projektem. Viz také princip zubního kartáčku. Pokud váš projekt nebudou lidi používat dvakrát denně, prohráli jste. Nejzajímavější na celém dni bylo, že jsme měli vymýšlet produkt/zlepšení pro člověka, který nemá rád pondělí. Když se mezi námi hledali dva reální lidé, co nemají rádi pondělí, nikdo se dobrovolně nepřihlásil. A vlastně to dává smysl. Pokud platí rčení, že to není pondělí, co nemáte rádi, ale vaše práce. U lidí, co dělají svoje projekty pro radost, nikoho takového nenajdete.

Středeční představení Google a Facebook produktů pro export bylo z našeho pohledu asi nejméně zajímavé. Ne snad, že bychom nechtěli znát nástroje pro export, ale věci jako Google Adwords, Google Trends, Facebook Ads či Google Analytics máme docela dost zvládnuté, navíc v tak krátké době do kouzla atribucí těžko proniknete hluboko, i když se přenášející hodně snažili. Středa už navíc byla hlavní předzvěstí příprav na čtvrtek, kdy se mělo prezentovat před reálnými investory.

Tři dny příprav, nespočet verzí, a hlavně opravdového zkoušení před ostatními či sebou samými (opravdu VŘELE doporučuji nahlas zkoušet), nakonec přineslo své ovoce v tom, že jsme předvedli podle našich i ostatních dojmů opravdu pěkný výkon s jen dvěma malými škobrtnutími. Zajímavé je, že to druhé zaškobrtnutí jsem hned po prezentacích využil k tomu, že jsem zašel za jedním z možných investorů a přiznal mu, že měl ve své znalosti filmového trhu pravdu (i když jsem se vehementně při dotazech bránil, že nemá :). Což vedlo to k super debatě, kde jsem se nakonec domluvil na postupu "ukažte jak umíte stoupnout za dvě měsíce a domluvíme se."

Výsledek kreativního úsilí. Reálná "mapa" se zážitky pro člověka, co nemá rád pondělí. Ten fotbalový stadión se nám opravdu povedl.

Vlastně právě naše firemní mládí bylo naší největší nevýhodou. Ostatními týmy mají za sebou už jeden, dva či čtyři roky fungování. Ze sedmi týmů mají podle předběžného vyhodnocení dva šanci na další jednání. Mimochodem oba dva kandidáti prodávají něco fyzického, což jen potvrzovalo moji domněnku, že investoři jsou už unavení z čistě onlinových věcí, a rádi investují do něčeho, co si jde opravdu osahat.

Zbytek čtvrtečních zážitků byl ve znamení vánočního večírku, kam byli pozvaní nejen všechny týmy, ale také všichni mentoři, někteří investoři, a hlavně všichni členové Campusu. Během večera jsme se mohli v té stovce lidí poznat, a popovídat si se spoustou super lidí z celého světa. Několik postřehů - dostali jsme doporučení, že prý s Poláky se nemáte nikdy bavit o polské historii (a nově i o polské současnosti), od Belgičanů víte, že si musíte dát jejich belgické pivo, a že Litevci v USA dělají speciální programy pro krajany v Litvě, a moc si obchodně pomáhají. A všichni hrozně moc mají rádi Prahu a závidí nám ji. Také je pravda, že centrální náměstí Varšavy se sovětským darem Palácem Kultury, které je jedno velké parkoviště, není úplně to pravé, ale zase se potvrzuje, že pokud jsou někde ve střední/východní Evropě peníze, tak se o nich často rozhoduje ve finančním centru tohoto regionu - a to je Varšava.


Sbohem. Nebo spíš na shledanou?

Páteční program byl nejkratší, odpoledne jsme už letěli domů. Ale přinesl pro nás něco, čemu bych řekl nalezení pokladu. Nehledali jsme investici, ale jsme moc rádi za investiční šanci. Kreativa u produktu nám nechybí, ale hezky jsme si rozšířili obzory. Dostat příjemné pochvaly za fungování od ostatních týmů také potěší. Ale nic nenahradilo v mých očích dvojici krátkých ale intenzivních mentorských sezení v pátek.

Během hodiny bylo najednou jasno. V tom, co děláme dobře, a co děláme špatně. Na co se soustředit. Na co se vykašlat. Kde je příležitost získávat lidi. Kde leží obchodní model. Kde vyjednávací síla. Kdo je a není konkurence. Dvě sezení, jedno od Macieja Sojky, jednoho z hlavních lidí v evropském YouTube, a druhé od Rafaela Pluteckého, šéfa Campusu, mě osobně nabilo takovým množstvím inspirace a plánů, že mohu bez okolků říci, že vím, co teď mám přesně dělat rok dopředu. Najednou se předchozí měsíce příprav a týdny testování, a také něco, čemu by Roman Staněk řekl meta-plán, přetavilo v naprosto jasný obraz. Vidíte nejen cíl, ale i cestu. A máte potvrzeno i to, co jste si vlastně dali do své patičky jako hříčku. If you build it, they will come!


Díky tedy Google Campusu, díky Rafaelovi, díky Magdaleně, díky dalším za tuhle úžasnou možnost a příležitost být tam. Moc nám to pomohlo, a odteď jsem rozhodnutý za podobnými zkušenostmi do zahraničí cestovat co to jde. Na tenhle týden jen tak nezapomenu. A tenhle v lehkosti napsaný článek za hodinku je toho důkazem.


Dne 14. 12. 2015 18:06:00 vystavil Tomas Vyskocil


TOPlist TOPlist