Půl čtvrté

Zakarpatská Ukrajina, bývalá část meziválečného Československa, učinila po pádu komunismu zvláštní krok. Krok směrem zpátky. Lidé byli okolnostmi donuceni vrátit se ke starému způsobu života, obnovili chlévy, začaly znovu chovat krávy, ovce a kozy, pěstovat na malých políčkách brambory, orat pluhem taženým koňmi. Lidé na vesnicích žijí povětšinou v dřevěných roubenkách, chybí kanalizace a vodovody, topí se dřevem. Je to přechodný stav a nikdo neví, jak dlouho bude trvat. Je to život v mezičase. Zakarpatí je místem, kde se zastavil čas, ale nikoho to příliš netrápí. Když se pořádně rozhlédnete kolem, neuvidíte lidi, kteří se utápí v žalu sami nad sebou, ale řadu svérázných postav, které se dokáží radovat ze života a přijímají svět takový, jaký je. Jsou vyrovnaní a svým způsobem spokojení a šťastní. Nevybrali si svůj úděl, ale odmítají si na něj stěžovat. Smích tu slyšíte častěji než pláč. Nikomu se nestane, že by neměl co jíst, co si obléct nebo kde spát. Naopak tyto základní věci se tu nacházejí v hojné míře. Jedna z našich postav, Dmitrij, kupříkladu vlastní tři domy. Film zkoumá vztah štěstí a spokojenosti v závislosti na materiálních podmínkách. Ukazuje divákům, jak se dá žít a klade otázku, jestli ta životní harmonie a spokojenost, po níž všichni toužíme, nemůže vypadat i jinak. Když chci mléko, musím podojit, když chci dům, musím ho postavit, když se chci pobavit s přáteli, musím vypálit samohon. « méně