Là-bas

Izrael, Tel Aviv, dny v apartmá blízko moře. Okno je otevřené a lehký vítr hýbe roletou, jejíž úzké mezery dělí světlo. Režisérka vzala do ruky kameru, aby natočila film bez záměru, a přesto pátrající po tom, zda je možné normálně žít v zemi sužované činy sebevražedných atentátníků.Jako by se převrátilo a společensky aktualizovalo Hitchockovo Okno do dvora, okno a žaluzie symbolizují hranice mezi intimním a společenským a podobně filmový deník režisérky, v té době vyučující na místní univerzitě, zaznamenává chvění významně bezvýznamných událostí mezi apartmá a terasou protějšího domu. Akermanová je tichou pozorovatelkou, jen občas změní perspektivu, když sleduje letadlo na obloze nebo věci v pokoji. Škola pohledu naplňuje touhu neopustit vůbec místnost, dlouhé záběry jsou občas narušeny monologem nebo útržkem rozhovoru.Minimalistický snímek, který připomíná rané práce Marguerite Durasové, spoléhá na otevřenou strukturu, kdy náhoda určuje dění. Jen vzdáleně se ozývá režisérčina židovská identita, vzpomínka na matku, která přežila holocaust.Chantal Akermanová se svým dílem, které se stalo klíčovým východiskem feministické filmové teorie, řadí k vůdčím osobnostem evropského filmu, jakými jsou Godard nebo Fassbinder. « méně