© Netflix

Proč nikdy nevznikne Spotify pro filmy? Netflix byl nejblíž a přesto daleko

Dlouhodobým a stále se opakujícím příspěvkem v diskuzi o smyslu, ceně či fungování streamovacích služeb je otázka, proč už dávno pro filmy a seriály nevznikla podobná věc jako Spotify pro hudbu. Proč to není jednoduché, zkusíme rozebrat v následující analýze a nabízíme 5 důvod proč to nešlo a v nejbližší budoucnosti ani nepůjde.

5. 5. 2025 16:30 | Streaming novinky 5. 5. 2025 16:30 | Streaming novinky

Tato diskuze se opakuje pokaždé, když v oblasti filmového streamingu dojde k nějakému zásadnímu posunu. Bylo to třeba v době, kdy každé filmové studio spouštělo vlastní službu. Bylo to v době, kdy se rozhodly exkluzivně držet svůj obsah u sebe a také v době, kdy začaly zdražovat. Nejnověji se diskuze na toto téma vrátila nedávno když po právním zásahu skončilo rozšíření Stream Cinema do platformy Kodi, které umožnilo jednoduchý (ale samozřejmě nelegální) přístup do obrovské knihovny filmů a seriálů.

V diskuzích se často dočtete právě stesk, že kdyby existovalo něco jako Spotify pro filmy, tedy za jednu cenu bychom měli přístup ke všemu, nic takhle nelegálního by nebylo potřeba. Nebudeme nyní rozebírat, zda vyjádřená ochota je to samé, co zrealizovaný nákup, a vrhněme se na 5 hlavních důvodů, proč pro filmy a seriály jedna univerzální služba nevznikla a bez nějakého šíleného zvratu na trhu ani vzniknout nemůže.

Úvod - Krátká verze

Komu se nechce číst, může se buď heslovitě spokojit s následujícím výrokem:

Spotify pro filmy nikdy nevznikne, protože filmový průmysl funguje zcela jinak než hudební.

A nebo heslovitým popisem pěti bodů:

1. Protože hudebních vydavatelství je méně než filmových.
2. Protože hudební společnosti potřebovaly Spotify více než filmová studia Netflix.
3. Protože hudební vydavatelství hudbu produkuje, ale nedistribuuje.
4. Protože hudba je levnější než filmy nebo seriály.
5. Protože hudba neřeší regionální práva.

Pro větší čtenáře potom nabízíme rozbor všech 5 bodů s odkazy na zdroje a také jeden bonusový odstavec, proč třeba v počítačových hrách se něco jako Spotify podařilo. A na závěr také zamyšlení, zda vede nějaká cesta ven a může dojít k výjimce “nikdy neříkej nikdy”.

1. Protože hudebních vydavatelství je méně než filmových

© TMDB

Když Spotify vznikalo, naprosto klíčová pro něj byla dohoda s velkou trojkou hudebního průmyslu - Universal Music Group, Sony Music Entertainment a Warner Music Group. Ta tehdy a vlastně i nyní ovládá zhruba 70-75 % globální trhu a má pod sebou nasmlouvané hudebníky od Los Angeles přes Londýn skrz Prahu až po Tokio. Když tedy Spotify dospělo k dohodě alespoň s jedním, zbylí dva se zachovali stejně a podstatná většina katalogu od absolutních klasik až nejnovější hity se hned mohla na Spotify objevit. Hlavní trojka zároveň získala ve Spotify nemalý podíl.

Filmová studia jsou jiná sorta. Hollywoodu aktuálně vévodí studií pět (Universal Pictures, Sony Pictures Entertainment, Warner Bros Pictures, Paramount Pictures a Walt Disney Pictures), která sice v USA+Kanadě ovládají 75-80 % trhu, ale celosvětové jejich podíl činil loni jen 55 % a čím dále od Hollywoodu jsou, tím je podíl horší. Vedle fragmentové Evropy, kde existují silné trhy s lokální tvorbou (Francie, Itálie, Španělsko, ale i Česko), tu jsou samostatně světy jako Indie, Čína či Japonsko a tam je Hollywood jen na návštěvě. Pro jakoukoliv platformu to znamená v první chvíli obíhat větší desítky, resp. menší stovky producentů, pokud mu jde o celosvětový katalog.

2. Protože hudební společnosti potřebovali Spotify více než filmová studia Netflix

Spotify jako univerzální služba byla také ve správnou chvíli na správném místě. Mezi roky 2005 až 2010 došlo k brutálnímu poklesu v prodeji hudby legálně, protože díky rozvoji rychlejšího internetu a formátů typu MP3 šlo upirátit 10 MB písničku prakticky během pár desítek vteřin. Během několika let prodeje CDček a dalších nosičů padly o desítky procent, nikdo mladší už nechtěl kupovat hudbu, když si ji mohl během chvilky zdarma stáhnout z internetu. Spotify spuštěné na konci roku 2008 tento problém chtělo řešit a po počáteční nedůvěře ze strany vydavatelů si s nimi pláclo. Resp. zoufalá hudební studia ani v kritické době moc jiných možností neměla.

Film se do tak hlubokého propadu kvůli pirátství nikdy nedostal, protože ve stejné době nahrávání či stahování 700 MB upirátěného filmu nebylo rozhodně tak rychlé a komfortní jako dnes. A i když jste si film stáhli a nevládli potřebným jazykem, přišlo ještě překladatelské peklo v podobě (ne)kvalitních titulků. Neznamená to, že nedošlo ke ztrátám, trh domácích nosičů s DVD klesal ve stejné době jako hudební CD a jak hezky vysvětluje Matt Damon, zlikvidovalo to celou jednu odnož filmů. Ale kina jela na plné obrátky a televize (volná i placená) šla pořád nahoru. Netflix začal se streamingem v roce 2007 a mezi lety 2010 až 2015 byl hodně blízko tomu, aby katalogově byl něco jako Spotify, protože mu svoje filmy a seriály studia sama poskytla. Ale když viděla jeho úspěch, rozhodla se investovat do vlastních streamovacích platforem, na které měla na rozdíl od nahrávacích společností peníze, čas i zkušenosti a začala svůj obsah z Netflixu stahovat. Ani spolupráce většiny z nich na Hulu nepřinesla tolik úspěchu a dnes si jede každý po svém.

3. Protože hudební vydavalství hudbu produkuje, ale nedistribuuje

Hudební producenti se v naprosto většině případů drželi během historie svého řemesla a hudbu “jen” produkovali. Tzn. objevili či najali hudebníky, dali vzniknout hudbě a textům, zajistili nahrávání, výrobu a propagaci. Už ale neměli - alespoň ne tak jako u filmu - na starosti distribuci hudby. Prodej desek, kazet a cédéček a dnes digitální hudby vždy řešil někdo jiný - malé či velké kamenné obchody, později eshopy či dnes digitální platformy jako Spotify nebo Apple Music. Televize či rádia si licencovala jejich hudbu a pouštěla klidně vedle sebe americkou country, evropský popík nebo africké bubny. V naprosté většině případů žádné regionální či obsahové omezení.

Filmová studia na to jdou jinak, ostatně ta největší z nich byla nejdříve distributory (resp. majiteli kin) a teprve potom producenty filmů. Kvůli zásadnímu verdiktu v USA v roce 1947 (Paramount Decree) musela výrobu a distribuci nuceně oddělit, ale během desítek let se stejně vracela a vždy chtěla mít pod kontrolou alespoň nějaký distribuční kanál. Nakupovala tak ve velkém televizní stanice (které sami o sobě jsou producenty i distributory), některá byla či dokonce stále jsou propojena se samotnou distribuční síti (Universal vlastní operátor Comcast, Warneři byli dříve součástí operátra AT&T) a když přišla příležitost mít vlastní streamovací platformu, z hlavní pětky se do boje pustila hned čtveřice z nich. Jediná velká společnost bez všeobecné streamovací platformy je Sony, která od začátku prodávala ve streamovacích válkách své střelivo všem zájemců. Vzájemný obchod po období čiré exkluzivity hlavně během covidu už ožil také a tak třeba Warner či Universal filmy jsou mnohem více na Netflixu či Amazonu. A mimochodem Paramount Decree už byl také zrušen.

4. Protože hudba je levnější než filmy nebo seriály

Ano, samozřejmě nejhalasnější alba od největších hvězd jsou dražší než amatérské filmy na koleni, ale jinak platí jednoduchá matematika. Vyprodukovat pětiminutovou písničku nebo hodinové album je řádově levnější než natočit hodinovou epizodu seriálu nebo tříhodinový film a tyto náklady potom určují i jednodušší a rychlejší distribuci. Velmi zjednodušeně řečeno - písničku máte za pár dní hotovou a můžete s ní do světa. Proto se také těžko dopočítáte k tomu, kolik písniček za rok vznikne / je publikováno. Tady jeden zdroj říká, že 100 000 denně, tady zase, že 1 000 000 ročně. Hoďte si korunou, kdo chce začít počítat. Na Spotify je každopádně prý více než 100 000 000 písniček a stát vás to bude bez reklam méně než 300 Kč. A pokud jste fanoušci klasických médií, za 300 Kč si můžete pořídit album s průměrně 10 písničkami.

Vstupní bariéra pro vznik filmu je mnohem vyšší. Poloprofesionální film znamená mít štáb o velikosti desítek různých profesí, které musíte koordinovat několik týdnů či měsíců. A to už máte za sebou klidně i roky pilování scénářů, shánění peněz a lákání herců či tvůrců. Logicky tedy nemůže vznikat tolik filmů. Umožnit jejich vznik je vždy jednodušší s větší značkou za zády. A ta už si obvykle určuje pravidla hry. Navíc jakmile překročíte hranice vlastního státu, už vás čeká - kromě jiného - vlastní lokalizace (titulky, dabing, marketing). Dopočítat se filmů a seriálů také není jednoduché, ale třeba z ročenky Focus pro hlavní trhy vytáhneme 7500 kinofilmů ročně a pro srovnání Evropě vzniká každý rok zhruba 1000 seriálů. A pro srovnání - za 300 Kč si pořídíte jeden film na Blu-Rayi, zajdete si do multikina na novinku a nebo si pořídíte lepší předplatné streamovací služby.

5. Protože hudba neřeší regionální práva

Samozřejmě výjimky existují, ale obvyklá praxe v hudebním průmyslu je, že pokud autor hudby podepíše smlouvu s hudebním vydavatelstvím, podepisuje licenci pro celý “civilizovaný” svět. Vydavatelství následně operuje s obrovským katalogem x milionů songů s podobnými licencemi a víceméně každý, kdo má zájem hudbu distribuovat, získá přístup do celého katalogu. A podle toho, jaký song či album prodá či pustí, odvádí zpětně dohodnuté poplatky z každé akce. Do řetězce může vstoupit ještě prostředník či kolektivní správce (u nás třeba OSA), kteří tohle hlídají na obecnější úrovni (viz neoblíbené poplatky z veřejných reprodukcí), ale pouze hlídají, neomezují. Takže danou hudbu můžete zjednodušeně řečeno pouštět kdy chcete a jak chcete. Nové album slyšíte hned z rádia, televize, Youtube či Spotify v jednu chvíli a nikomu to nevadí.

Filmový průmysl je naopak těžce teritoriální a má rád časové exkluzivity. Film vyrobený v Česku se prodává extra způsobem do každé extra úrovně (kina, streaming, televize). Kina ho získají na pár týdnů či měsíců a dělí se s producenty plus mínus na půl o příjmy. Podobně prodejci DVD/Blu-rayů či digitálních kopií, tam už jde většina za autory. Streamovací platforma či televizní stanice buď vysolí předem pevnou částku za daný titul a nebo si podmínečně zaplatí časově omezený přístup do katalogů titulů daného producenta obsahujících desítky či stovky titulů bez ohledu na kvalitu a popularitu. Vše navíc časově musí respektovat distribuční okna (nejdříve kino, po x měsících exkluzivní streaming nebo digitální prodej, placená televize za rok, obyčejná televize za dva roky). A celé tohle se dělá pro KAŽDÝ stát či region zvlášť.

Bonus - Může se film inspirovat počítačovými hrami?

V mnoha faktorech má výroba filmů a seriálů blízko výrobě počítačových her, kde k určité koncentraci ala Spotify došlo. Výroba her je podobně náročná (časově, lidsky, lokalizačně) jako výroba filmů, ty nejdražší hry dokonce filmy na produkční náklady trhnou, pořizovací cena pro koncové uživatele je výrazně vyšší (průměrná cena novinky je 1000-1500 Kč). Samotný trh je sice říznutý skrz herní platformy (PC, Xbox, PlayStation), kde určitá exkluzivita je stále hlídaná, ale příklad Steamu od společnosti Valve, který u sebe koncentroval obrovský PC trh, ukazuje, že to jde. Steam je však v první chvíli vlastně jen mimořádně povedenou (technicky i obsahově) variantou na klasické kamenné či elektronické obchody, kde si kupujete všemožné hry.

Do role mu také hrálo, že na rozdíl od filmů či hudby je trh výrobců her rozdrobený a i ty nejsilnější (Sony, Apple, Microsoft) nedrží dohromady více než 30 % trhu. Co je však nejdůležitější, licence se zde opět řeší především na globální úrovni, vzhledem k relativnímu mládí fenoménu počítačových her se byznys inspiroval v distribuci více u hudby než u filmu a neřeší až na výjimky tak regionální práva. U filmů na principu Steamu de facto fungují obchody jako Google TV či Apple TV, ty však postrádají ultimátní rozsah (lokální filmy či exkluzivní originály zde nejsou) a také oblíbenou komunitní část.

Závěr - Jaká je cesta ven?

Jak je vidět, z principu je velmi obtížné postavit něco jako Spotify pro filmy, tedy za jedno předplatné mít přístup ke všemu či alespoň Steam, tedy mít možnost nakupovat všechno. Pro kupování či půjčování filmů sice existují slabší odvary typu Apple TV Obchod, těm však budou chybět streamovací originály. Alternativu se snaží vytvářet hráči jako Amazon, Apple či Google, kdy si můžete skrz svůj jediný účet či jedno chytré zařízení (Amazon Fire, Apple TV, Google Chromecast) nakoupit prostřednictvím Amazon TV Channels, Apple TV Channels nebo YouTube Premium přístup k většině hlavních streamovacích služeb. Levnější než samostatně to není a této hry se z principu odmítá aktuálně všude účastnit největší hráč Netflix, ale pokud tohle oželíte, máte v jednom ekosystému teoreticky přístup k maximu obsahu. O něco podobného se snaží i klasičtí operátoři, kteří různým způsobem balíčkují nabídky streamovacích služeb, ale ať už kvůli své mentalitě či kvůli omezení vlastníků platforem, jsou to zatím jen polovičaté výsledky.

Technologická změna, o kterou se pokouší Apple, Amazon či Google, je tak zatím jen pomalým vylepšením a neřeší principiální problém, který vzniku této služby brání a to jsou individuální regionální práva. Jestli trh někdy dospěje do stavu, že tato praxe z výroby filmů zmizí, pak můžeme čekat velké věci. Ale tato změna by výrobu a distribuci filmů převrátila naruby a samotní producenti se, pochopitelně, této věci brání. Například Evropská iniciativa by ráda alespoň na svém území zavedla princip jednotného trhu (jako to udělala například s mobilním roamingem a nebo faktem, že u streamingu si svojí lokální nabídku taháte po EU stále stejnou), ale kompletní zrušení hranic mezi státy EU by mohlo být pro producenty likvidační. Už tak náročné financování, často postavené na předprodeji do jednotlivých států, by totiž bylo ohrožené, protože jeden prodej do jednoho superstátu by byl těžko finančně zajímavější než čtyři prodeje do čtyř menších států. Ale čas ukáže, zda revoluce už někde nečíhá za rohem.

Zdroj: Autorský text