© TMDB

Torontský deník #6: Robert Redford se důstojně rozloučil s kariérou

Dnešní report z Toronta bude speciální. Dozvíte se totiž, jak vlastně náročné a vyčerpávající je být filmový novinář, co v Torontu sleduje celý den filmy. Ale pokud jsou třeba jako poslední film Roberta Redforda, tak proč ne?

11. 9. 2018 0:00 | Filmové novinky 11. 9. 2018 0:00 | Filmové novinky

Ráno

První projekce máme zpravidla naplánované okolo 9 hodiny ráno, což však neznamená, že bychom se do kina dostavili pět minut před projekcí, anebo dokonce po začátku filmu, jako je to zcela běžné při novinářských projekcích v Praze, anebo když jdete normálně do kina. V Torontu se čeká. Hodně. Na velké filmy je nutné vystát frontu dlouhou i několik bloků, což vyžaduje včasný příchod a zabrání předních pozic, zaručujících nejen vstup do sálu, ale především dobré místo. Kdo vyhrál jednu z širších uliček s místem na nohy, anebo místo u kraje, ten vyhrál. Z bytu, který je od centra festivalu vzdálený zhruba 35 minut metrem (když vám nic neujede), se tudíž vykopeme zpravidla kolem půl osmé ráno a ve frontě jsme již zhruba hodinu předem. Někdy víc, někdy méně, znáte to.

Dopoledne

© TMDB

Legrace je, že ani hodinový náskok občas nestačí. Na ty největší filmy se lidé vydávají i 90 minut před projekcí, přičemž na Zrodila se hvězda prý čekalo u sálu pro 350 lidí zhruba pětistovka novinářů již od rozednění. Blázni. My jsme přece jen trochu pohodlnější a na vstávání se slepicemi nás zrovna neužije, za což nás sem tam logicky stihne trest. Ten dnešní přišel ze strany If Beale Street Could Talk režiséra oscarového Moonlightu Barryho Jenkinse, na který jsme se kvůli polehávání a celkové únavě (šli jsme spát kolem 2 ráno) prostě nedostali. Upřímně řečeno mě ale tahle vynechávka přestala mrzet v momentě, kdy jsem zjistil, že Jenkins tentokrát natočil prý extrémně lyrickou a pro řadu kritiků ne zrovna vtahující romanci, která by mě bez dvou litrů kofeinu v žilách pravděpodobně stejně uspala. Kdo rozhodl o nasazení všech press projekcí na brzké ráno, nás musí hrozně nenávidět.

Oběd

Po prvním filmu následuje lehké zaskočení do Press Centra, sepsání prvních myšlenek, nějaké ty tweety, Instagram a Facebook posty a v posledních dnech i tiskové konference, po nichž zpravidla přebíháme rovnou na další film. Denně se snažíme stihnout kolem 3 filmů denně. Občas se však podaří do programu vměstnat i film číslo čtyři, po kterém mám ale obvykle hlavu jako balon a mám problém dát dohromady ucelenou myšlenku. Ptáte se, co je tak těžkého na zírání na plátno? Kupodivu samotné přemýšlení, když si už během projekce dávám dohromady názor a snažím se si v hlavě ujasnit jednotlivé argumenty, proč se mi to či ono (ne)líbilo.

Odpoledne

© TMDB

Výrazný vliv na naši únavu má bezpochyby i mizerný stravovací režim. Osobně brzy ráno nejsem schopný téměř nic pozřít, a tak do sebe zpravidla hodím menší sušenku, zaliji ji čajem a vyrazím na první projekci. Mezi filmy stihnu přihodit proteinovou tyčinku, kterou mám v tašce jako ekvivalent staré dobré „kápézetky“. A když díra v programu a ostatní novináři dovolí, stihnu se mezi některou z odpoledních projekcí v Press Centru i najíst. V posledních dnech už se však z občerstvovací stanice v tiskovém středisku stala spíše stravovací utopie. Než dorazíme na místo, je většinou všechno pryč a pojídat zbytky salátu se nám zpravidla nechce. Zasytíme se tudíž obligátním třetím kelímkem kafe a razíme zpět na další film, anebo červený koberec, což pro Annu jako fotografku znamená přinejmenším hodinové postávání na místě bez možnosti posedu.

Večer

A protože po posledním filmu, jenž obvykle končí kolem 8 hodiny večerní, spěcháme zpátky na byt, abychom sestříhali video, sepsali ucelený článek a někdy vůbec natočili naše dojmy, na které jinak zkrátka není čas, není výjimečné, že nám místo výživné stravy jako ucpavač žaludku poslouží hotdog či jiný fast food během cesty na metro.

Noc

Ale nestěžuji si. Být na festivalu, jakým je Toronto, je privilegium, které ne každý zažije a je potřeba si tenhle filmový svátek užít, dokud je to možné. Až totiž z ulice na King Street odstraní všechny zátarasy, z Press Centra zmizí stojany na kávu a my hodíme své akreditace do kufru a vyrazíme zpět na letiště, v hlavách už nám zůstane jen to důležité. Hromada dobrých vzpomínek a hlavně filmů, jako níže uvedené Mid90s Jonaha Hilla a rozlučka s kariérou Roberta Redforda Old Man and the Gun, které se vrací zpět do filmové minulosti a dávají nám možnost znovu prožít mládí plné pubertálních lumpáren a filmových Podrazů.

© TMDB

Mid90s

Mid90s | USA | 2018 | Drama | Dospívání

Režijní debut komika Jonaha Hilla (21 Jump Street, Superbad) mnoho lidí překvapí. Nejedná se totiž o komedii, nýbrž o tuze realistické „coming of age“ drama o klukovi Steviem, co hledá s přicházející pubertou své místo ve společnosti. Situaci mu komplikuje agresivní starší bratr a matka-samoživitelka, od kterých Stevie utíká k partičce místních skejťáků, kteří nejsou zrovna dokonalou ukázkou morálky, ale přesto mají srdíčko na správném místě.. Filmu vládne neskutečně přesná atmosféra 90. let, umocněná natáčením na 16mm film v poměru stran 4:3. Herecky je film naprosto parádní, včetně zcela neznámých dospívajících herců. A režijně a scenáristicky debutující Hill válí vysoustruženými dialogy, přesným tempem a schopností nechat diváky prožít příběh bez zbytečné doslovnosti. Jeden z nejlepších filmů roku.

 73 %

© TMDB

The Old Man and the Gun

The Old Man and the Gun | USA | 2018 | Drama | Vězení

A je to tady. Robert Redford po více než půl století oficiálně ukončil hereckou kariéru. A do zaslouženého důchodu odchází opravdu stylově. Kriminální komedie The Old Man and The Gun o staříkovi, který celý život vykrádá banky, utíká z vězení, a navíc se u toho náramně baví, je totiž tou nejlepší poctou, které se Redfordovi mohlo dostat. David Lowery (A Ghost Story) se při režii silně inspiroval kriminálkami z 70. a 80. let, a navíc všechno natočil na 16mm filmovou surovinu od Kodaku. Větší autenticitu abyste pohledali! Film navíc skvěle reflektuje i Redfordovu kariéru, takže pokud máte nakoukáno, připravte si kapesníček. Nebo raději dva. The Old Man and The Gun není ničím objevný a vlastně ani přespříliš originální (ať už audiovizuálním pojetím či příběhem), ale je milý, vtipný, a jako rozlučka s jedním z nejlepších herců všech dob funguje zkrátka dobře. Robert Redford má totiž i po osmdesátce charismatu na rozdávání. A skvěle si ve filmu rozumí i s kouzelnou Sissy Spacek, Casey Affleckem a zlodějskými parťáky Danny Gloverem a Tomem Waitsem.

 67 %  216 zobrazení   36 se líbí