Hrdinové seriálu Černobyl: Kdo je skutečný a kdo ne?

Když pomineme výbuch reaktoru a komunistický režim, je seriál HBO Černobyl primárně o hrdinech. O lidech, kteří ať už dobrovolně, nebo kvůli nedostatku informací i nedobrovolně pomáhali za cenu vlastního zdraví. Kdo ze seriálových hrdinů má reálnou předlohu a koho si tvůrci jen vymysleli?

24. 6. 2019 12:00 | Tipy na film

Valerij Legasov a Boris Ščerbina

Ústřední dvojice seriálu byla do jisté míry také ústřední dvojicí vyšetřování černobylské havárie. Valerij Legasov byl v době výbuchu přední sovětský jaderný fyzik pracující v moskevském Institutu pro atomovou energii (dnes Kurčatovův institut). Tvůrci zcela vypustili skutečnost, že Legasov měl ženu Margaritu a dceru Ingu. Šlo jim zřejmě o to vyobrazit jeho boj a vyrovnání s černobylskou havárií pouze skrz jeho vlastní nitro. V seriálu zároveň není řečeno, že se Legasov přímo podílel i na návrhu černobylského reaktoru typu RBMK-1000, načež se stal hlavním vyšetřovatelem celé katastrofy. Psychická újma, kterou výbuch reaktoru č. 4 Legasovovi způsobil, podle některých historiků stála za jeho silnými depresemi a následnou sebevraždou (která nebyla jeho prvním pokusem o sebevraždu) o dva roky později den po druhém výročí katastrofy. Svou roli v tom nepochybně sehrála i skutečnost, že Legasov moc dobře věděl (a také se o tomto svěřil v dokumentech, které sepsal před svou smrtí), že kvůli politickému tlaku a cenzuře ani vysoce postavení technici, inženýři a vedoucí černobylské elektrárny nesměli vědět o předchozích haváriích a známých problémech RBMK reaktoru černobylského typu. V roce 1996 ruský prezident Boris Jelcin posmrtně udělil Legasovovi čestný titul Hrdina ruské federace za „odvahu a hrdinství“, které prokázal při vyšetřování černobylské katastrofy.

Místopředseda sovětské rady ministrů zodpovědný za sektor energetiky a vysoký funkcionář komunistické strany Boris Ščerbina (Stellan Skarsgard) byl vybrán, aby dohlížel na vyšetřovací komisi a do Černobylu dorazil již 18 hodin po výbuchu. Až po dalších 18 hodinách nařídil evakuaci města Pripjať. Jedním z jeho úkolů mimo jiné bylo udržet skutečnost o Černobylu v tajnosti a dohlédnout na to, aby si veřejnost myslela, že situace v elektrárně není vážná. Dva roky po Černobylu Ščerbina zastával podobnou roli při katastrofálním zemětřesení v Arménii s epicentrem u města Spitak, které si vyžádalo 25-50 tisíc obětí, 130 tisíc zraněných a 541 tisíc osob bez střechy nad hlavou. Ščerbina tehdy navrhoval pozvat záchranáře z Rakouska a Československa, kteří měli k dispozici termokamery a speciálně vycvičené psy pro hledání živých lidí. O další dva roky později v roce 1990 Ščerbina v 70 letech zemřel. Generál Nikolaj Tarakanov, který se Ščerbinou během čistící operace v Černobylu spolupracoval, prohlásil, že jej „velmi dobře“ znal a může potvrdit, že byl Ščerbina „v Černobylu vystaven vysokým dávkám radiace“. Zda za jeho smrt skutečně mohla radiace, se už však zřejmě nikdy nedozvíme. Dekret z roku 1988 totiž sovětským doktorům zakázal uvádět jako příčinu smrti či onemocnění radiaci.

Ulana Chomjuk

Jednou z mála kompletně smyšlených postav je jaderná fyzička Ulana Chomjuková (Emily Watson). I přes to, že má v seriálu jednu z hlavních rolí, žádná reálná postava, která by jí mohla být předlohou, neexistovala. Jde o jakousi symbolickou postavu, která má svým konáním reprezentovat desítky expertů a vědeckých špiček, které se svého času snažily zjistit, jak k černobylské havárii došlo a jak její následky co nejvíce a co nejrychleji zmírnit. Scenárista minisérie Černobyl Craig Mazin v jednom rozhovoru dodal, že v seriálu zastupuje především velkou skupinu žen, které se na boji s následky katastrofy podílely ať už ve vědě, či v medicíně.

Aleksandr Akimov

Aleksandr Akimov (Sam Troughton) byl vedoucí směny a osoba zodpovědná za provedení osudného testu. I několik hodin po výbuchu Akimov stále věřil, že je reaktor nepoškozen a jediným problémem je nedostatečný průtok vody do reaktoru. V 6 hodin ráno, kdy už pociťoval nevolnost, byl vystřídán. Stále si však byl jistý tím, že jen někde zůstal zavřený uzávěr vody. Proto se se spolupracovníky vydal do místnosti s napájecí vodou, aby otevřeli uzávěry a dostali vodu do reaktoru. Při tom se bez jakýchkoliv ochranných pomůcek několik hodin pohybovali po kolena ve směsi vody a paliva a byli vystaveni radiaci, která téměř čtyřnásobně převyšovala smrtelnou dávku. Akimov byl následně evakuován do nemocnice, kde 15 dní po incidentu ve věku 33 let zemřel na následky akutního radiačního syndromu. Až do své smrti trval na to, že oné osudné noci vše provedl správně a neudělal žádnou chybu.

Vasilij Ignatěnko

Vasilij Ignatěnko (Adam Nagaitis) byl seržant a se svou posádkou hasičů dorazil k doutnající elektrárně už 12 minut po výbuchu. V té době neměl on ani jeho kolegové žádné informace o tom, co požár ve skutečnosti způsobilo a že jsou při své snaze uhasit střechu i samotný reaktor všichni vystaveni smrtelným dávkám radiace. Ignatěnko zemřel 13. května 1986, bylo mu pouhých 25 let. Seriál se již nadále příliš nevěnuje osudům dalších zasahujících hasičů, avšak právě oni tvořili velkou část přímých obětí, které havárie způsobila. Mezi další zasahující hasiče, kteří kvůli nemoci z ozáření zemřeli krátce po černobylské havárii, patří teprve třiadvacetiletý Viktor Kiběnok, Vladimir Pravik, Nikolai Titenok, Vladimir Tiščura a Mykola Vaščuk. Jeho choť Ljudmila Ignatěnko (Jessie Buckley) rovněž vznikla podle jeho skutečné ženy. A jejich dcera Natašenka zemřela pouhé 4 hodiny po porodu. Ljudmila žije dodnes v Kyjevě, má syna a její vzpomínky vyšly v roce 2015 v knize Modlitba za Černobyl.

Trojice potápěčů

Alexej Ananěnko, Valerij Bezpalov a Boris Beranov. Takzvaný „sebevražedný oddíl“ potápěčů složený z pracovníků černobylské elektrárny, jehož úkolem bylo dostat se do suterénu elektrárny a zajistit odčerpání vody z nádrží pod reaktorem, ke kterým si roztavené jádro pomalu a jistě propalovalo cestu. Tato operace nebyla ve skutečnosti tak dramatická, jako v seriálu. Potápěči ve skutečnosti nevstupovali do radiací kontaminované vody jako vůbec první. Ještě před tím totiž bylo odčerpáno velké množství vody hasičským sborem a trojice tak měla vodu asi po kolena. A byť v pravém slova smyslu nezachránili svět před žádnou totální apokalypsou, jejich čin pomohl předejít hrozící termální explozi, rozšíření radioaktivního spadu prakticky nad celou Evropu a nespočtu mrtvých. Všichni tři svůj slavný čin nejenže přežili, ale i po něm pokračovali jako zaměstnanci energetického průmyslu. Baranov v roce 2005 utrpěl infarkt, na jehož následky zemřel, Ananěnko a Bespalov jsou stále naživu a v roce 2018 obdrželi za své hrdinství ukrajinská státní vyznamenání.

Horníci z Donbasu

Jak se roztavené jádro reaktoru číslo 4 nořilo níže a níže, vznikly vážné obavy o to, aby se radioaktivní materiály z elektrárny nedostaly skrz betonové základy do půdy pod budovu a nekontaminovaly spodní vody. Šance, že k tomu dojde, byla 50 %. Z uhelných oblastí Tula či Donbas proto bylo povoláno 400 horníků, aby pod vedením Andreje Glukova (Alex Ferns) pod elektrárnou vyhloubili tunel a instalovali do něj tepelný výměník. Žádné radioaktivní látky nakonec betonovým podložím nepronikly. Asi čtvrtina všech horníků později zemřela na rakovinu nebo zdravotní problémy spojené s radiací. Pokud se ptáte, zda skutečně pracovali v šachtě nazí, jednoznačná odpověď neexistuje. Podle některých pramenů to není pravda, ale existují i svědectví samotných horníků, kteří tvrdí, že horko pod elektrárnou bylo tak nesnesitelné, že skutečně pracovali zcela nazí. A pokud vás zajímá, zda skutečně existoval nějaký Andrej Glukov, který horníky vedl, pak ano, existoval. Byl však odborníkem na jadernou bezpečnost a pracoval přímo v elektrárně. Po explozi s rodinou odcestoval z Pripjati do Kyjeva, ale rychle si uvědomil, že jeho odbornost bude v Černobylu potřeba a vrátil se na místo havárie. Zde pracoval další tři roky, nejdříve na zmírnění následků výbuchu jádra reaktoru číslo 4 a posléze na zajištění bezpečnosti a kontroly zbylých tří funkčních reaktorů. V roce 2016 byl ve věku 57 let stále naživu, jeho další osud není znám.

Bioroboti

Jednou z nejnebezpečnějších fází krizového managementu havárie reaktoru číslo 4 Černobylské elektrárny byl úklid radioaktivních trosek, zejména grafitu, vyvržených z jádra na střechu budovy. Než mohl být pro zakrytí reaktoru vybudován plánovaný sarkofág, bylo potřeba odstranit tyto vysoce radioaktivní trosky ze střechy. O to se nejdříve neúspěšně pokusilo hned několik dálkově ovládaných robotů jako STR-1, Mobot nebo německé stroje MF-2 a MF-3. Beznadějná černobylská komise došla k názoru, že jediným řešením je použít lidi neboli „bioroboty“, jak se jim říkalo. Práce na střeše probíhaly vzhledem k velmi vysoké radiaci podle velmi přísných nařízení. Všichni bioroboti byli muži středního věku a na střeše mohli být jen po velmi omezenou dobu. Veškeré vybavení bylo použito pouze jednou a ihned zlikvidováno, neboť bylo na střeše již za několika minut vystaveno vysokým hodnotám radiace. Během léta roku 1986 se na střeše čtvrtého reaktoru vystřídalo celkem 3828 biorobotů, kteří lopatami odstraňovali radioaktivní trosky. Každý z nich během krátké doby, kterou na střeše strávil, dostal dávku radiace, která odpovídala 1200 vyšetřením rentgenem. Smutnou skutečností je, že o dalších osudech těchto statečných mužů neexistují žádné detailní záznamy ani jednoznačné informace. Ani dnes tak stále není možné říci, kolik biorobotů za svou statečnost následně zaplatilo životem či zdravotními problémy.

Likvidátoři

Mnohonásobně větší skupinu než bioroboti tvořili likvidátoři, tedy lidé, kteří měli v celé uzavřené zóně Černobylské jaderné elektrárně za úkol úklid následků havárie. A vzhledem k tomu, že celá zóna má rozlohu 2400 kilometrů čtverečních, pracovalo v ní v letech 1986 až 1987 na 200 000 osob. Během celé úklidové operace se v Černobylu a okolí vystřídalo na 600 000 likvidátorů. Byli zde vojáci, potápěči, horníci, dělníci, policisté, novináři, uklízečky, piloti ale i studenti. Museli například zakopávat radioaktivní odpadky, likvidovat veškerou úrodu ovoce a zeleniny, která byla kontaminována anebo vybíjet domácí zvířata, jež zůstala v evakuované oblasti. Ani mezi likvidátory dnes není možné určit, kolik z nich zemřelo nebo se potýkalo se zdravotními problémy v důsledku pobytu v uzavřené zóně Černobylu. Některé organizace odhadují počet obětí na 6000 nebo i více. Za jediné přímé oběti lze považovat čtyřčlennou posádku helikoptéry Mi-8, která 2. října 1986 při přeletu nad reaktorem zavadila o blízky jeřáb a zřítila se na zem. Havárii nikdo nepřežil.

Antihrdinové?

Nikdo jim nemůže upřít, že nemohli vědět, ba ani tušit, jaké konstrukční vady a problémy černobylský reaktor má (stejně jako skutečnost, že na reaktoru typu RBMK-1000, který se nacházel i v Černobylu, již dříve došlo k haváriím). Dle jejich informací tak výbuch reaktoru vůbec nebyl možný. Přesto někteří z nich na vlastní oči viděli, k čemu došlo. Avšak ani to je nedonutilo jednat a dost možná zachránit mnoho či aspoň pár lidských životů. Za některé aspekty havárie nemohli, jiným vědomě pomohli. Zda jde v důsledku o hrdiny, nebo spíš antihrdiny, je na vás.

Anatolij Ďatlov

Hlavní inženýr černobylské elektrárny Anatolij Ďatlov skutečně existoval a Paul Ritter jeho charakter vystihl velmi přesně. Byť šlo o profesionála a odborníka, byl 26. dubna odhodlán provést test za každou cenu, a tak i po poklesu výkonu na 30 MW trval na pokračování, přičemž na stížnosti podřízených Akimova a Toptunova reagoval výhružkami. Po výbuchu (během kterého se nacházel v řídicí místnosti, rozhodně ne na záchodě) se Ďatlov osobně společně s technikem monitorujícím radiaci Nikolajem Gorbačenkem vydal ven, aby zhodnotili škody zvenčí. I přesto, že nepochybně viděl palivové články a grafit rozprostřený po okolí, Ďatlov stále věřil, že reaktor je nepoškozen. Po incidentu byl Ďatlov vystaven dávce záření ve výši 390 rentgenů, která do 30 dní zpravidla zabije 50 % zasažených (not great, not terrible), avšak přežil. Do konce života se nicméně potýkal se zdravotními potížemi. Za svá pochybení byl odsouzen k deseti letům vězení. V roce 1992 obdržel milost, avšak již o tři roky později zemřel na selhání srdce. Až do smrti byl skálopevně přesvědčen, že oné osudné dubnové noci nic špatného neudělal. Vadilo mu především to, že „celou záležitost vyšetřovali lidé, kteří mohli za vadnou konstrukci reaktoru,“ čímž narážel zřejmě především na Legasova. Ďatlovovy vzpomínky byly krátce před jeho smrtí nahrány a v roce 2016 je neznámá osoba umístila na YouTube.

Viktor Bruchanov a Nikolaj Fomin

Šéf elektrárny a jeho zástupce mají rovněž reálné předlohy a na castingu se podařilo najít téměř jejich dvojčata v podobě Cona O'Neilla a Adriana Rawlinse (známého i jako Jamese Pottera). V den havárie konali tak, jak ukazuje seriál. Jejich osud po Černobylu nebyl valný, Bruchanov byl stejně jako Ďatlov odsouzen k 10 letům vězení v pracovním táboře, z kterých si odseděl pět, načež byl kvůli špatnému zdravotnímu stavu propuštěn. Dnes žije v Kyjevě a v roce 2006 poskytl interview, ve kterém přiznal, že osudná noční směna provedla několik chyb, které nakonec vedly k výbuchu reaktoru. Největší vinu však podle něj kvůli neustálým lžím nese tehdejší státní aparát.

Stejný trest čekal Fomina, který se ale již po svém zatčení ve vazbě psychicky zhroutil a pokusil o sebevraždu. Podle známých informací rozbil své brýle a pokusil se podřezat si střepy žíly. O sebevraždu se pokusil ještě jednou po svém odsouzení. Místo vězení tak putoval do psychiatrické léčebny, kde byl umístěn 3 roky. I jeho zdraví se však rapidně zhoršovalo, a tak se zhruba po 5 letech trestu také dostal na svobodu. A co víc, podařilo se mu získat zaměstnání v jaderné elektrárně ve městě Tver. O jeho dalším osudu existují pouze kusé a rozcházející se informace.

Další hrdinové

V noci z 25. na 26. dubna pracovalo v obou komplexech Černobylské jaderné elektrárny 160 zaměstnanců. Mnoho z nich během této noci učinilo hrdinské činy, o kterých se však prakticky nikde nehovoří. Ve spojení s Černobylem je většinou řeč o identické hrstce osob, avšak na řadu dalších se zapomíná a zapomněl na ně také seriál HBO. Ale o nich třeba příště, pokud bude zájem.

506 zobrazení 11 se líbí

Tomáš Durčák

Dumavý samotář se zájmem o vše, co ještě neví. Původně chtěl z dlouhé chvíle jenom trochu psát o GoT, načež se z něj přes noc stal někdo, kdo už si sem musel napsat svůj medailonek. Nepohrdne dobrým filmem, seriálem, knihou, hudbou ani divadlem (zkrátka kulturní člověk každým coulem). Jako šéfredaktor už vedl pár projektů, kterým se dařilo i nedařilo, a pár lidí, kterým psaní šlo i nešlo. Jeho 46 chromozomů mu mimo jiné do vínku dalo nevypnutelný a mimořádně citlivý Grammar Nazi radar, díky kterému je sice nejlepším korektorem českého jazyka široko daleko, ale internetové diskuze bez prožití slabšího infarktu číst nemůže.