© TMDB

RECENZE: 22 July mistrovsky zpracovává Breivikův masakr na Utoye

Paul Greengrass se po Jasonu Bourneovi vrátil k oblíbenému žánru dokudramatu a po Krvavé neděli a Letu číslo 93 naservíroval další mrazivou pecku, která naštěstí neduplikuje letošní Utoya, 22. července. Recenze filmu, který má dnes premiéru na Netflixu.

10. 10. 2018 9:45 | Tipy na film 10. 10. 2018 9:45 | Tipy na film

Kdekdo se domníval, že novinka Paula Greengrasse 22 July, kterou exkluzivně distribuuje Netflix, jenž film poslal jen do vybraných kin na filmových festivalech a v Norsku, bude možná až příliš podobná letošnímu snímku Erika Poppea s názvem Utoya, 22.července, jenž masakr norských studentů Andersem Breivikem nasnímal v nepřerušovaném záběru a sugestivně odrážel intenzivní strach obětí z nečekaného útoku. Jenže Paul Greengrass řekl přímočarému zpracování ne a raději se vrhl na polemiku o nebezpečí pravicového extremismu.

Nemusíte se však bát, že by zkušený lodivod hned tří filmů ze série o agentu Bourneovi či oscarového Kapitána Phillipse zabředl do nudných proslovů, patetického zpytování svědomí a velkých morálních proklamací jako z bulvárních deníků. Greengrass volí sofistikovanější způsob, když se podstatnou část filmu soustředí na Breivikovu snahu o manipulaci svého právního zástupce, jenž mu má pomoci k obžalobě norského pozitivního přístupu k multikulturalitě.

Než k tomu však dojde, uvrhne vás Greengrass doprostřed příprav jednoho z nejméně očekávaných teroristických útoků posledních let, když Anders Breivik pokoutně chystá nálože, které postupně převáží a odpaluje u vládní budovy v Oslu. Nastalého zmatku poté využívá, aby se dostal na inkriminovaný ostrov Utoya, kde mají potomci místní garnitury naplánován tradiční letní tábor, jenž se záhy promění na běh o vlastní život.

Greengrass přitom ani na moment nezaváhá a opět otřepává své zkušené dokumentární oko, kdy až s fanatickou chladností snímá Breivikovo řádění, jež vrhá postavy studentů do pozice zmateného stáda, jež se marně pokouší uniknout své zhoubě. Kameru se daří udržet v dokonalé vzdálenosti, aby konečný příval úmrtí působil intenzivně, zároveň však nespadl do nanicovaté expoitace. Greengrass se v zobrazování násilí nevyžívá, vidí ho jako nepochopitelný chladnokrevný akt, když v podstatě přejímá Breivikovu náturu kalkulujícího, bezcitného asociála.

Tento pohled je pak dáván do protikladu k postavě studenta Viljara Hanssena (naprosto úchvatný Jonas Strand Gravli), jenž napříč filmem reprezentuje nejen samotné studenty bojující na Utoye o holý život, ale i samotný norský sociální systém, jenž je vystaven ultimátnímu testu odolnosti. Je to totiž Viljar, který se musí po několika zásazích z Breivikovy pušky a ztrátě řady přátel doslova naučit znovu chodit a především sebrat odvahu postavit se zvrácenému Breivikovi a jeho vidění světa v soudním procesu, jenž ho má poslat na roky za mříže.

© TMDB

Greengrass skrze Viljara zkoumá proměňující se společenské klima, které pod tlakem extremistů a řady falešných zpráv stáčí kormidlo logicky a morálně uvažujících lidí směrem k nepochopitelnému rasismu a xenofobii. Přičemž ústřední postavu Viljara trápí nejen tento společenský kontext, ale i duševní a fyzické trauma, které – jak sám říká – už nikdy nezmizí.

Zatímco první polovina filmu, jež vrcholí Breikovým aktem na Utoye, pouze pokládá základy tematického kontextu filmu, druhá polovina se soudním procesem je dále rozvíjí a zpracovává je v komplexní pohled na současnou expanzi radikalismu a extrémního nacionalismu napříč Evropou i zbytkem světa. Greengrass ovšem netlačí na pilu a nemá tendenci svůj politicko-společenský postoj přechroustávat do instantní kaše. K publiku promlouvá spíše mezi řádky Breivikových fabulací a Viljarovu ztrátu opory mezi bližními, kteří chtě nechtě nemohou pochopit jeho psychické rozpoložení.

Jediná linie, jež působí poněkud zanedbaně, je ta politická, v níž se norská vláda v čele s premiérem pokouší reagovat na šokující události v centru Osla, na Utoye a následně i během soudního procesu, jenž je komplikován značně uvolněnou norskou legislativou, jíž se Breivik snaží využít ke svému prospěchu. Nejenže postava premiéra nepůsobí trojrozměrně, celá politická linie slouží spíše jako doplněk k celkovému obrazu filmu a jako expoziční prvek než svébytná část filmu.

Zbytek však Greengrass kočíruje natolik sebevědomě a bez nejmenších zaváhání, že se jedná jen o drobné zaškobrtnutí v jinak velmi hladce probíhající prezentací 7 let starých událostí. O jejich adaptaci po takto krátké době se sice vedly polemiky. Stejně jako v případě Letu číslo 93 však Greengrass dokázal ve zdánlivé opakovačce známých událostí najít nosné téma, které současnému negativnímu klimatu napříč kontinenty dokáže umně, sebevědomě a bez patetického plácání po zádech ukázat pečlivě vypulírované zrcadlo. Nenechte si ho proto, byť jen na malé obrazovce, ujít. Netflix totiž tímhle filmem vstupuje mezi velké hráče a hodlá jít v následujících měsících po všemožných cenách. A pokud si udrží formu, tak zcela jistě zaslouženě. 22 July je totiž ve svém žánru dokudramatického napínáku naprostá špička.

Hodnocení: 80 %

© TMDB

22. července

22 July | USA | 2018 | Drama | Terorismus

22. července 2011 zabil Anders Breivik na ostrově Utoya celkem 77 mladých lidí. Toto je rekonstrukce událostí, jak se staly, nejen z pohledu obětí, ale i policie a vlády. Hrají: Anders Danielsen Lie, Ola G. Furuseth, Jon Oigarden, Anneke von der Lippe, Trygve Svindland, Trim Balaj, Pal Espen Kilstad, Hakon Smeby, Endre Hellestveit, Oystein Martinsen, Lars Arentz-Hansen

 68 %  227 zobrazení   10 se líbí