© TMDB

Evropský parlament schválil směrnici proti pirátům i vyhledávačům

Evropský parlament včera schválil novou podobu směrnice o autorském právu. V posledních měsících bylo okolo ní hodně živo, řešila se budoucnost novinářů, úložišť, filmů i svobody na internetu. O čem celá směrnice je, proč je kontroverzní a co se bude nyní díl dál?

13. 9. 2018 0:00 | Streaming novinky

Nová směrnice o autorském právu byla včera v dopoledních hodinách schválena evropským parlamentem v poměru 438 ku 226. Média se už nyní předhání v tom, kdo dokáže toto schválení lépe a rychleji interpretovat, jak moc poškodí nová směrnice Google a Facebook, jak moc pomůže vydavatelům nebo producentům filmům a jak moc bude ohrožena svoboda na internetu. Podívali jsme na celý problém s odstupem a na základě zkušeností, které jsme s touto směrníci v posledních týdnech prožili.

Na začátku září proběhl v prostorách Poslanecké sněmovny seminář, který organizovala strana Pirátů a pozvala na něj zástupce ze všech možných organizací, které tato směrnice může ovlivnit. Byly tam asociace sdružující či zastupující majitele autorských práv (film, hudba, ale i noviny), také různé právnické organizace (některé z nich zastupují weby jako Ulož.to), zúčastnily se i neziskové organizace včetně zástupců české Wikipedie a díky Ministerstvu kultury jsme se mohli semináře zúčastnit i my. Následující seznámení s celou směrnicí tak můžete brát i jako shrnutí semináře, zohlednění názorů všech těchto stran a podrobnější pohled do celého problému.

O co jde?

Nová podoba směrnice o autorském právu určuje, jakým způsobem chce Evropská unie lépe chránit majitele autorských práv. Těmi jsou všichni, kdo něco vytvářejí a svůj výtvor dále nabízejí či prodávají. Můžou to být filmoví producenti, patří sem samozřejmě hudebníci či spisovatelé a velkou skupinou tvoří i novináři, resp média, pro která píší. Naprostá většina z nich dnes považuje svá práva za nedostatečná a proto EU chystá tuto změnu.

Proč změna?

© TMDB

Je to jednoduché. Autorský zákon, tak jak je ve své základní podobě dnes používán, vznikal v době, kdy ještě nebyl internet. Ale jakmile se začal internet rozšiřovat, hned bylo jasné, že autoři to budou mít těžší. Jejich díla bylo najednou možné velmi rychlé zkopírovat, aniž by o tom autor věděl. Kopírování filmů, hudby či elektronických knížek se rychle stalo fenoménem a dodnes se nepodařilo uspokojivě vyřešit, jak se k celé věci postavit. Internet také ukázal také další slabinu autorského práva - to bylo vždy určené pro konkrétní lokalitu a autor dostával zaplaceno za to, že svoje dílo poskytl v Česku a pak znova třeba v Německu. Internet ale takové hranice nemá a dosavadní podoba zákonů neví (či nedokáže účinně prosazovat), jak si s tím poradit.

Kontroverzní podoba

Nová směrnice autorského práva se poprvé dostala do širšího povědomí koncem června, kdy její první podobu začal projednávat Evropský parlament. Její plné znění v původní podobě najdete například zde - je k dispozici původní anglická verze i oficiální český překlad. Směrnice je velmi obsáhlá a pozorné čtení zabere několik hodin, my se soustředíme na dva články, jež budily největší kontroverze.

• Článek 11 - nařizoval všem, abych autor vždy získal podíl z toho, kdy jeho dílo či část jeho dílo někdo užije.
• Článek 13 - nařizoval všem, kdo pracují s autorskými díly, aby zajistili, že k dílu mají opravdu souhlas autora.

Díky sporné podobě a ještě spornějším výkladům těchto bodů nebyla nová směrnice v červnu schválena. Včera už ale prošla, a to po bouřlivých diskuzích a celkem s více než 250 pozměňovacími návrhy.

Článek 11 jako boj proti Facebooku a Google

Definice v článku 11 vypadá na první pohled neškodně a neurčitě, ale je obecně chápana jako boj EU proti gigantům typu Facebook či Google. Ti totiž jsou postavené na tom, že využívají pouze útržky autorského díla, titulky, anotace či jiné úryvky typicky z novinových článků a zobrazují je u sebe uživatelům. Ti pak už nejsou tolik nuceni chodit přímo na konkrétní weby jednotlivých vydavatelů, protože díky výsledkům vyhledávání na Google nebo díky zobrazení na svém Facebooku už získávají vícéméně dobrý přehled o tom, co se ve zprávách děje a nejsou nuceni pokračovat na celý článek či dokonce chodit přímo na zpravodajské weby. Klesající prodeje papírových novin a spíše stagnující návštěvnost klasických internetových zpravodajství nutí vydavatele propouštět či škrtat náklady na (kvalitní) novináře. Naopak zisky Google a Facebooku netušeně rostou. Alespoň takový je pohled většiny zástupců novinářské obce. Směrnice by měla určit, že velké společnosti by měly za takové využivání části díla a následné odkazování platit. “Daň z odkazu”, jak byl tento bod nazván, měl podle původních plánů postihnout i weby jako Wikipedia, která je postavena na citacích, ale pozměněná podoba říká, že neziskové organizace budou mít výjimku. Stejně jako se nebude platit za samotný odkaz či za parodické využití díla (řešilo se hlavně se zakázaním "memů").

Článek 13 jako boj proti úložištím

© TMDB

Zatímco předchozí bod se týká hlavně textů, tento bod už je namířen proti všem, kdo pracují s hudbou či filmy. EU chce, aby každý web, který umožnuje vkládání či nahrávání obsahu přímo od uživatelů, zajistil, aby web vždy ověřil, že tento obsah patří opravdu autorovi a neporušuje tím jeho práva. V praxi by tedy musely weby typu Ulož.to vždy během či po nahrání okamžitě ověřit, že daný soubor není ve skutečnosti pirátský film a pokud ano, okamžitě ho smazat. Tento bod byl i největším sporem na semináři - zatímco zástupci majitelů autorských práv argumentovali neučinným mechanismem ochrany dnes (viz níže), druhá zájmová skupina poukazovala na obrovské náklady, které zavedením této ochrany vzniknou.

Proč chtějí majitelé práv větší ochranu?

Filmoví producenti a distributoři mají sice dnes možnost nahlašovat výskyt svých nelegálně umístěných děl na webech typu Ulož.to, Hellspy atd, ale musí upozornit na každý takový výskyt. V praxi to funguje tak, že majitel objeví konkrétní odkaz s nelegálně nahraným filmem, nahlásí ho uložišti, a to ho smaže. Jenže během hodiny se objeví film či seriál na uložišti znovu, ať už od stejného či jiného autora. Dle definice se ovšem jedná už o jiný odkaz a majitel práv musí znova celý proces opakovat, i když se jedná o stejný film (často o stejný soubor). Vezměte v úvahu, kolik filmů či seriálů se na úložišti nachází a každý den přibude a máte tu prakticky nekonečnou práci bez výsledku. Úložiště totiž neplatí majitelům práv žádné pokuty a samozřejmě se s nimi ani nedělí o tržby.

Je problémem soud?

Tento rutinní postup se začal majitelům práv logicky zajídat už před lety a snažili se napadnout toto porušení u soudu. Ale jak ukázal seminář, majitelé práv a jejich právní zástupci čekají již několik let nikoliv na verdikt, ale jen na samotné zahájení a prošetření vybraných případů. I když existují individuální verdikty, kdy majitel práv úspěšně zažaloval buď nahrávání (viz případ chlapce, který natočil a nahrát před lety Simpsonovi v kině) nebo šíření (Jan Svěrák vs Share-rapid.cz), stále nedochází k tomu, že by se situace změnila a případy dále leží u soudu. Častým problémem dle argumentace žalujících právníků bývá i velmi malá technická znalost soudců celé problematiky.

...nebo špatný zákon?

Z některých vyjádření právníků na semináři také zaznělo, že ať už stávající či připravovaná nová podoba autorského zákona, bude mít ještě jeden problém. Dochází totiž k tomu, že samotné body jsou buď velmi neurčité a nebo naopak v konfliktu s jinými zákony. Neurčitost či nejednoznačnost hrozí hlavně v případě nové podoby směrnice, která po kontroverzních ohlasech změnila během příprav na nové projednávání tolikrát podobu, že už ani samotní právníci netušili, jaká je poslední správná verze. Typicky nutnost zavedení nějaké mechanizované ochrany na kontrolu obsahu do bodu 13 se objevuje pouze v některých návrzích a je možné, že do finální podoby se dostane pouze neurčité vyjádření. Panuje také obava, že schválená směrnice bude jednotlivými zeměmi různě vyložena a přizpůsobena pro místní fungování (taková už je povaha směrnic, jednotlivé země z ní pouze vycházejí a následně spojují se svými zákony) a tudíž mohou panovat jiná pravidla pro fungování uložišť v Německu a jiná v Česku. Konflikt také nastává ve směrnicemi, které se týkají fungování obchodu, čehož využili v minulosti už některé společnost a využili tzv v obchodním právu fungující instance “safe harbor", tedy něco ve stylu "já nic, já muzikant" a zbavili se odpovědnosti za chování uživatelů.

Ochrana proti obsahu

© TMDB

Bouřlivou debatu na semináři budila především možná povinnost pro weby umožňující nahrávání obsahu zavést určitou mechanizovanou ochranu. Tedy například nějaký software, který by každý nahrávaný soubor zkontroloval proti již jednou nahranému souboru (filmu, dílu seriálu) a pokud by našel shodu, zamezil by jeho publikováni či ho následně smazal. Takto ostatně fungují ochrany již na webech jako Facebook či Youtube, pokud tam nahrajete video obsahující například kus filmu či hudbu někoho jiného, dané weby to poznají (mají od majitel práv “originální kopii”) a buď vám tento multimediální soubor zablokují a nebo rovnou smažou. Zástupci úložišť argumentují, že vývoj či implementace takových nástrojů pro ně bude likvidační, protože i sám Facebook či Google na něj vynaložil nemálo prostředků. To je sice pravda, ale podle všeho existují i nástroje, které toto umí a jsou podle všeho licencovány za rozumné peníze v řádech malých tísíců dolarů za měsíc. Pokud by tato povinnost neprošla, je otázka, jakým způsobem ověřovat, že nahrávaný soubor opravdu autorská práva neporušuje - například jednoznačnou identifikací toho, kdo film nahrává. Pak by se povinnost přenesla z úložiště na samotného nahrávajícího. Zde se ovšem do hry podle všeho dostává zase zákon o ochraně osobních údajů.

Co bude dál?

Jak je vidět, celá záležitost je velmi komplikovaná a nemá jednozačnou podobu. Soupeřící strany si díky ne úplně jasné srozumitelnosti a jednoznačnosti snaží argumenty pro či proti nové podobě směrnice ohnout po svém. Na svojí obranu povolávají různé zástupce - válečné novináře, internetové osobnosti a další. I když je nyní nová směrnice schválena, čeká nás ještě dlouhý proces vpravení do národních zákonů a tudíž okamžité změny nečekejme. Změna ve fungování v této oblasti je pro EU poslední měsíce velkou prioritou - od dubna funguje pro občany EU “přenositelnost” jejich účtu pro půjčovny typu Netflix a zobrazuje se jim tak stejný obsah všude po EU. Od prosince bude zřejmě platit novinka, která chce velkým společnostem jako Netflix nařídit, aby jejich obsah byl méně americký a více národní a evropský. A vše to směřuje k velkému cílu, který si EU vytyčila už před lety - chce udělat z evropského trhu s filmy či hudbou opravdu jeden velký společný trh jako už dnes funguje třeba pro prodej zboží nebo pohyb lidí. V budoucnu bychom tak měli mít například z ČR přístup ke stejné nabídce filmů jako například v Německu či Francii, tedy nebudou existovat bariéry “lokální nabídky” a ta bude muset být zcela stejná (doufejme stejně široká) pro všechny země EU. Ale o tom až v jiném článku.

Foto: Midline

 178 zobrazení