© TMDB
Do kin vstupuje několikrát přetáčená a produkčními problémy těžce sužovaná komiksovka X-Men: Dark Phoenix. Jak se povedlo navázat na práci režiséra Bryana Singera a na předchozí díly mutantí série, jež při svých počátcích redefinovala komiksový žánr jako takový?
6. 6. 2019 9:00 | Recenze 6. 6. 2019 9:00 | Recenze
Snímek X-Men: Dark Phoenix byl mnohými kritiky i "fanoušky" odsuzován už před oficiální premiérou, za což mohla hlavně jeho složitá tvorba a mnohočetné přetáčky. Tyto neduhy jsou na výsledném filmu samozřejmě velmi patrné, rozhodně mě ale nedonutí jej nějak zvlášť kritizovat, neboť i přes některé chyby se stále jedná o dobrý počin z mé oblíbené mutantí série.
Devět let po událostech Apokalypsy tak sledujeme tým znovu v akci a i když je ve filmu velké množství postav, které jsme v minulých dílech od Matthewa Vaughna a Bryana Singera poznali blíže, nemají nějak zásadní roli, a vše se soustředí na stále neznámou Jean Grey, jež se coby vedlejší charakter představila už v X-Men: Apokalypsa, kde jsme se o ní však nedozvěděli téměř nic (tedy kromě toho, že v sobě má nějakou zásadní supersílu). Naopak zajímavé postavy jako Storm či Quicksilver působí pouze v rolích komparzistů a třeba u zmíněného rychlíka je tady opět snaha o recyklaci populárního konceptu zpomaleného záběru, při němž zachraňuje nejrůznější oběti, která absolutně nevychází. Rovněž je velmi znát snaha nejprve celý snímek zasadit do vesmíru, kde by některé bitvy skvěle vynikly, ale ve výsledku je pak přesun na Zemi trochu degraduje. Slabina Dark Phoenix je rovněž v nečekaně špatném soundtracku, jenž má sice na svědomí Hans Zimmer, ve výsledku se však jedná o splácaninu několika motivů, jež nikdy v mutantí sérii nezazněly a naprosto k ní nesedí.
Ale abych poslední díl populární franšízy jen nekritizoval, musím vypíchnout skvělé rozloučení hlavních postav, tedy Charlese Xaviera, Erika Lensherra a Hanka McCoye, kteří své party zvládli se ctí. Dobrá je i hlavní záporačka Jessicy Chastain a několik impozantních bojových scén, ve kterých mutanti ukazují, že na to stále mají. A nakonec musím pochválit i samotný konec filmu, jenž je sice taktéž evidentně několikrát přetočen, odkazuje však na dřívější filmy a má svůj půvab. Celkově je tedy Dark Phoenix relativně dobrým zakončením celé ságy a ve srovnání s podobně laděným Posledním vzdorem bych to viděl na spravedlivou remízu. Teď tedy nezbývá než doufat, že se nová inkarnace X-Men v rámci Marvel Cinematic Universe vydaří a neudělá svému dlouhotrvajícímu předchůdci ostudu.
70%
Komiksový Marvel s oblibou zabíjí série, které mají filmová studia ve svých portmonkách, prostě proto, aby nepodporoval konkurenci v tržbách. A zhruba takhle nějak působí X-Men: Dark Phoenix. Jako pomsta za Disneyho koupení Foxů a jako obří zdvižený prostředník, jenž celou sérii posílá dobrovolně do kopru. Pravda však bude mnohem prozaičtější. Simon Kinberg na to prostě neměl. Jím napsané x-menovky jsou dlouhodobě nejslabší a X-Men: Dark Phoenix už bohužel nikdo nemůže vytáhnout do výšin alespoň plnokrevnou režií.
Dark Phoenix je impotentní blbůstkou, která by neobstála ani v 90. letech, kdy se na komiksy nekladly kdovíjak velké nároky. V době MCU a hlavně po éře první x-menovské trilogie je ale tohle vysloveně výsměch hodný spláchnutí do záchodu. Ne proto, že by byl film vysloveně zlý. Prostě proto, že je myšlenkově totálně vykastrovaný, akčně i dějově nenápaditý a ve vývoji postav nabízí podobné množství kreativity jako návrhy pražského metra společností Metrostav. V čele tohohle marasmu pak trůní Sophie Turner, která na rozkolísanou Jean Grey bohužel herecky nedostačuje, přičemž zbytek ansámblu se evidentně příliš nesnaží být nápomocen. A kdo by se mu při pohledu na příšerné dialogy divil.
Na celku je konstantně vidět přetáčení ze strachu z konkurenční Captain Marvel, jež bohužel nabízí velmi podobnou zápletku s mnohem lepším a hlavně zábavnějším výsledkem. X-Meni přišli o myšlenkové podhoubí, o jakoukoli velkolepost a unikum. Zůstala jen sterilní studiová polízanice, která nabízí hezké efekty a stagnující tempo, jež ve vás vyvolá zcela nulovou porci jakýchkoli emocí. Což je u filmu typu Dark Phoenix problém už jen proto, že emoce se Kinberg snaží dolovat horem spodem a s absentujícím humorem se snaží neustále tvářit, že točí majestátní shakespearovské drama, jehož komornost má být epičtější než tuny pixelů. Není.
10 let a 22 filmů skládal Marvel svou velkolepou skládačku, která má nyní poslední dílek z takzvané Infinity ságy. Podařilo se Marvelu dostát očekáváním a dodat fanouškům vše, co chtěli vidět? Redakce Filmtoro má jasno... a posmrkané kapesníky.
Avengers: Infinity War jde ve šlépějích komiksů. Filmová událost se pere s obřími ambicemi.
Po roce a čtvrt jsme se konečně dočkali, druhá sezóna Stranger Things je dnes konečně na Netflixu. Zatímco loni seriál začal nenápadně (ale brzy se z něj stal kult), druhá sezóna naopak od svého ohlášení vzbuje obrovská očekávání. Podařilo se je naplnit?
David Fincher se podruhé spojil s Netflixem a po Domku z karet pro ně vytvořil a také částečně režíroval krimiserál Mindhunter. Vzhledem k jeho filmařským zářezům jako Sedm nebo Zodiac byla míra očekávání vysoká, ale výsledek je ještě lepší. Skoro až geniální. Proč? Čtěte!
