Každý rok je v Praze jaro, každý rok je Pražské jaro. Opus 1

Česká a izraelská klarinetistka si nejdříve zpívají po telefonu a emailem si posílají fotografie koncertních šatů. Několik dní před vystoupením se sejdou a zjistí, že každá nacvičila jinou verzi skladby. Sledování nové souhry je jednou z linií dokumentu, který se snaží postihnout zákulisí instituce, jíž je významný hudební festival Pražské jaro.Režisér neukazuje jednotlivá vystoupení, ale vstupuje za ně, nabízí zkušenost se situacemi, obrazy tvůrčí práce. Snímek patří k té části Kouteckého tvorby určené obdivem k hudbě a architektuře, umění trvalému a nezničitelnému. Prsty klarinetistek v erotickém souboji o hudbu. Virtuozita se skrývá za veškerou energií zkoušek, kterou film zachycuje v ději festivalových příprav. Dílčí události tak modelují hudební festival jako mnohoznačný herní prostor, který kamera v přítomnosti a dialogu spoluvytváří jako kulturní, politický a symbolický akt zároveň. Instituce je hierarchií, k níž patří ovládání a podřízenost. Všichni aktéři jsou s ní ztotožněni, spojeni vášní k hudbě, a přesto se nezřetelná napětí mezi nimi stávají osnovou dění. Dokument o instituci znamená volbu a výběr a Koutecký ukázal právě ty okamžiky, kdy dílo vzniká, pocity a jednání s nimi související, celé to divadlo zkoušek, v němž se dějovost přenáší od psychiky hudebníků k tónům. Komické následky, které s sebou zápas o hudbu také přináší, líčí režisér taktně, zdrženlivě. Pokouší se ustálit událost tvorby, nestrhává diváka k emociálnímu prožívání prezentované hudby, naopak situačními obrazy, skrytými za koncerty, ukazuje jedinečnost individualit hudebníků, kteří přispívají k univerzální hodnotě festivalového setkání. Verze s českými titulky je dostupná pouze ve formátu ke stažení. « méně