© Netflix
Je to přesně 11 dní od momentu, kdy se na Netflixu objevil odvážný, vlastně až "pouze pro dospělý" film 365 dní. A dodnes se drží na čele žebříčku sledovanosti. Což je něco, na co bychom neměli být hrdí.
18. 6. 2020 12:00 | Filmové recenze„Netflix se profiluje jako TV Nova, zatímco HBO se snaží být spíše jako Česká televize.“ Takhle v jednom z našich podcastů shrnul přístup streamovacích služeb kolega Tomáš Vyskočil a nic to nedokazuje tolik jako současná podoba TOP 10 nejsledovanějších pořadů na Netflixu. Zatímco před dvěma týdny jsme se mohli smát tomu, jak kompletní žebříček obsadil stokrát viděný Harry Potter, od 7. června opanuje žebříček film, který by snad za okolností plně funkčních kin a koronavirem neznuděného publika nemohl obstát – polská novinka 365 dní.
I když opravdu by v běžné konkurenci a za normálních společenských časů neobstál? Stačí si vzpomenout na nedávné roky a na pokřivený vkus řady diváků, kteří by dodnes přísahali, že série jako Stmívání či Padesát odstínů šedi jsou přinejmenším fajn a že kritici jen přehání, když varují před nebezpečností těchto fantasmagorií postavených na toxických vztazích a submisivitě hlavních hrdinek vůči svým zámožnějším a mocnějším protějškům.
365 dní nevypráví o třpytících se upírech, kteří nebohou dívku uvrtají skrze svá magická kukadla do „náboženské“ sekty, jejímž vrcholem je masivní soulož bortící ložnice a plodící upírsko-lidského mesiáše, který jednou provždy změní pravidla hry. Mnohem blíže má k již zmíněnému tokání s panem Greyem, jehož miliony a smyslné fantazie hrdinka Anastasia Steele přijímá s takřka ledovým klidem a plně akceptuje, že zatímco ona se svému muži podrobí, on nemusí projít žádnou osobní proměnou.
365 dní však dosahuje v banálnosti a ujetosti zápletky nového vrcholu, když polský tým Barbara Bialowas a Tomasz Mandes na základě knižní předlohy Blanky Lipiňské (pravděpodobně sepsané na použitý toaletní papír) přichází s příběhem überdrsného mafiána Massima, jehož erekce je vždy maximální a který se do příběhu uvede uspokojením od letušky. Příběh se nicméně snaží ukázat Massima jako citlivou lidskou bytost. Nejde o to, že je schopný své konkurenty nevybíravě odkráglovat a najímat si jednu lehkou děvu za druhou, důležité jsou jeho vize o Lauře, polské dívce, kterou si chce Massimo podrobit tím, že ji unese a následně jí dá milostivě celý rok v zajetí na to, aby se do něj dobrovolně zamilovala.
V Massimově zvráceném světě to však znamená časté ponižování, chytání pod krkem, osahávání Laury i svého údu. A v případě, že ho Laura odmítne, další uspokojení od přítomné pracujicí ženy, přičemž Laura je celému aktu přítomna. Massimo totiž nespoléhá na svůj šarm, citlivost, schopnost naslouchat a další opovrženíhodné vlastnosti liberálů na Twitteru. Massimo bojuje zásadně svým ztopořeným údem, naducaným finančním kontem a glamorizováním stockholmského syndromu, kdy se oběť postupně do svého únosce zamilovává. Nikoli však z vlastní vůle, ale z důvodu psychického a fyzického nátlaku.
A tvůrce ani na moment nenapadne o tématu polemizovat. Naopak. Jakmile se Laura dostane ke své kamarádce, v podnapilém stavu jí s radostí sdělí, že zatímco Massimovo tělo vytesal bůh, jeho mužská chlouba byla vytesána samotným ďáblem. A pakliže se podíváme na hodnocení především dámského publika na filmových databázích, zjistíme, že fantazie mocného muže, toxického vztahu plného podřízenosti a otevřených scén ze z filmů pro dospělé je něčím pro mnoho žen fascinujícím. Jakousi zvrácenější variací na červenou knihovnu Rosamundy Pilcher, ve které středostavovský kýč nahrazuje nevkus nižší třídy, která ve svých vlhkých snech doufá, že bude jako bílé maso unesena milionářem a zneužívána v přesvědčení odměny v podobě lepšího života.
Je paradoxní, že film jako 365 dní uvede stejná streamovací služba, která jen o pár týdnů dříve vyrukovala s vlastní minisérií na téma Jeffreyho Epsteina. Milionáře, který pomocí peněz a strachu vybudoval síť dětských prostitutek, které nabízel nejmocnějším mužům světa. V 365 dnech sice dětská prostituce nefiguruje. Nadržené hýkající dámičky před televizí by se však mohly zamyslet nad tím, že mezi Epsteinem a Massimem je asi stejný rozdíl jako mezi dildem a análním kolíkem. A že nelze na jednu stranu odsuzovat reálného sociopata. A o úplně stejném toxickém hovadu snít.
3 282 zobrazení 21 se líbí
Tak zaprvé: Drahokam je šílenost. Po evropské premiéře na festivalu v Londýně jsem se několikrát snažila někomu vysvětlit, o co ve filmu jde a jak moc je příběh zamotaný, a ani po několika měsících nemám pocit, že by se mi to úplně podařilo. Pojďme se to ovšem pokusit shrnout:
4. ledna Netflix představil další ze svých seriálových novinek, která tentokrát vznikla ve spolupráci s britskou BBC. Dracula je moderním zpracováním klasiky od Brama Stokera, v níž tvůrci moderní verze Sherlocka Holmese dokázali, že i zaprášená literatura může být svěží.
Seriálová událost konce roku je za námi a Zaklínač Geralt z Rivie v nás nechal pořádně krvavou stopu. Řezník z Blavikenu totiž překonal očekávání a redakční mudrcové se museli shodnout, že tuhle fantasy pecku musíte vidět.
Devátá epizoda Hvězdných válek je za humny a netrpělivě ji očekávají dva typy fanoušků. Ti, co se na nový film těší a ti, kteří se jej hrozí. Je ale důvod se bát? Byl Poslední z Jediů tak hrozný film, jak někteří tvrdí? Našli jsme sedm důvodů, proč mít Posledního z Jediů spíš v oblibě.
